Vím jen, že nic nevím je věta řeckého filozofa Sokrata. .

Význam věty Vím jen to, že nic nevím je uznání vlastní nevědomosti Sokrata, to znamená, že uznává svou vlastní nevědomost.

Prostřednictvím Sokratova paradoxu filosof kategoricky popřel pozici učitele nebo velkého znalce jakéhokoli poznání.

Logicky, tím, že Sokrates prohlašuje, že nic neví, potvrzuje skutečnost, že se také nemá čemu učit.

Někteří filozofové a myslitelé nevěří, že Sokrates tuto větu pronesl právě tímto způsobem, nicméně není pochyb o tom, že obsah skutečně pochází od řeckého filozofa.

Jiní lidé však tvrdí, že Sokrates za takovou větu nemůže, protože se nenachází v dílech Platóna - Sokratova nejznámějšího žáka -, neboť tato díla mají obsahovat veškeré učení mistra filozofie.

Předpokládá se, že tato věta mohla být pronesena během rozhovoru s Athéňany, kteří neměli mnoho vědomostí. V dialogu s obyvateli Athén Sokrates pronesl výrok, že nezná nic vznešeného a nic dobrého.

Někteří autoři uvádějí, že tyto výroky ukazují, že Sokratovo přiznání nevědomosti ukazuje jeho pokornou stránku, zatímco jiní poukazují na to, že pojem pokory se objevil až s křesťanstvím a Sokrates se jím nezabýval.

Mnozí myslitelé také diskutovali o Sókratově postoji a tvrdili, že taková věta byla použita jako ironie nebo také jako didaktická strategie k poučení a upoutání pozornosti posluchačů.

Jiná verze vysvětluje, že větu "Vím jen, že nic nevím" pronesl Sokrates, když věštkyně prohlásila, že filozof je nejmoudřejším mužem v Řecku.

Ačkoli taková věta není v Platónových spisech sestavena, obsahově odpovídá všem myšlenkám, které Sokrates hlásal.

Sokrates nasbíral nespočet nepřátel za to, že dokázal pokorně uznat svůj objev. Takoví jedinci ho obviňovali, že využívá rétoriku k vytváření lží.

Ve věku 70 let byl Sókratés postaven před soud kvůli obvinění z provokace veřejného pořádku, neboť nabádal Athéňany, aby nevěřili v bohy, a svými výslechovými metodami kazil mládež.

Sokrates dostal možnost své myšlenky odvolat, ale stál si pevně za svými tezemi. Jeho odsouzením bylo vypití poháru jedu.

Při soudním procesu Sokrates pronesl následující větu: "Bezmyšlenkovitý život nestojí za to, aby byl žit."

Vysvětlení věty Vím jen, že nic nevím.

Sokratova věta "Vím jen to, že nic nevím" zahrnuje dva protikladné druhy poznání: poznání, které lze nalézt prostřednictvím jistoty, a jiné poznání, které lze nalézt prostřednictvím oprávněné víry.

Sókratés se považuje za nevědomého, protože nemá žádné jistoty, a dává najevo, že absolutní vědění existuje pouze u bohů.

Tato věta znamená, že člověk nemůže něco vědět s absolutní jistotou, ale samozřejmě to neznamená, že Sokrates nevěděl absolutně nic.

Historická fráze vznikla poté, co si Sokrates uvědomil, že se všichni domnívají, že filozof má hluboké znalosti o nějakém tématu, ačkoli tomu tak ve skutečnosti úplně není.

Moudrost řeckého myslitele spočívala v tom, že si nedělal iluze o samotném poznání.

Díky této větě může jedinec pochopit, naučit se a osvojit si jiný způsob života, vždyť předpokládat, že o něčem neví, by bylo lepší než mluvit bez znalosti.

Člověk, který si myslí, že toho hodně ví, obvykle nemá chuť ani čas učit se víc.

Na druhou stranu ti, kteří vědí, že nic nevědí, často pociťují touhu tuto situaci změnit a vždy projevují touhu dozvědět se více.

Sokratovská metoda

Byla to metodologie hledání poznání, kterou vytvořil Sokrates a která se také nazývá dialektika.

Sokrates jeho prostřednictvím využil dialog jako způsob, jak dospět k pravdě.

To znamená, že Sókratés kladl v rozhovoru mezi filosofem a osobou (která tvrdila, že ovládá určitý předmět) otázky, dokud tato osoba nedospěla k nějakému závěru.

Obvykle byl filozof schopen ukázat tazateli, že o daném tématu neví nic nebo jen velmi málo.

Sokrates zpravidla zkoumal a vyslýchal pouze modlitby, které vyslýchaný vyslovil.

Pomocí takových otázek byl navázán dialog a filosof vykládal pravdy tomu zpovídanému, který byl přesvědčen, že o daném tématu ví všechno. Provokujíc a podněcujíc mluvčího, přestal se ho Sokrates ptát teprve tehdy, když sám dospěl k odpovědi.

Někteří filozofové tvrdí, že Sokrates ve své metodě používal dva kroky - ironii a maieutiku.

Ironie jako první krok spočívala v přiznání vlastní nevědomosti, aby bylo možné proniknout hlouběji do pravdy a zničit iluzorní poznání, zatímco maieutika je spojena s aktem vyjasnění nebo "zrození" poznání v mysli jedince.